Dějiny českého středověku
Sámova říše
- Související informace lze nalézt také v článku Sámova říše.
Část Slovanů žijících na našem území, především na jižní Moravě, byla podle Fredegarovy kroniky po řadu let vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů, jejichž říše se rozkládala na území dnešního Maďarska. Další pokolení, prý synové avarských bojovníků a slovanských žen, se proti útlaku Avarů v roce 623 vzbouřilo. Tehdy přišel údajně do českých zemí franský kupec Sámo se svojí družinou. Přidali se na stranu Slovanů a společně pobili mnoho Avarů. Slované proto přijali Sáma za svého vládce. „Tak se stalo, že Sámo založil první slovanskou říši. Oženil se pak s dvanácti slovanskými ženami, měl s nimi dvacet dva syny a patnáct dcer a šťastně vládl 35 let. Všechny další boje, jež za jeho vedení sváděli Slované s Avary, byly vítězné.“ To napsal o Sámově říši franský kronikář nazývaný Fredegar. Je to nejstarší písemná zpráva, kterou o Slovanech v českých zemích máme.
Později se Sámovi Slované dostali do konfliktu s franskou říší. Její vládce Dagobert I. chtěl rozšířit svou vládu dále na východ, ale byl poražen v památné bitvě u Wogastisburgu (631). Dodnes historici marně pátrají, kde tato pevnost vlastně ležela. Přesně nevědí ani to, kam až Sámova moc sahala. Pravděpodobně přesahovala hranice dnešních Čech a Moravy. Po Sámově smrti jeho říše zřejmě zanikla. V podstatě ještě nebyla skutečným státním útvarem s pevnou organizací. Vznikla za účelem sjednotit Slovany k obraně proti Avarům a Frankům a usnadnit jejich kořistnické výpravy proti sousedům. Jakmile avarské a také franské nebezpečí pominulo, říše se rozpadla. Nadlouho se odmlčeli i soudobí kronikáři. O českém území nemáme poté žádné písemné zprávy až do událostí v roce 805.
Velká Morava
- Související informace lze nalézt také v článku Velkomoravská říše.
Počátkem 9. století vznikl na území jižní Moravy a v severozápadního Slovenska první slovanský stát ve střední Evropě. Byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos jej ve svých spisech později označil jako Velkou Moravu. To však znamenalo pouze to, že byla více vzdálená od hranic byzantské říše než další celek nazývaný Morava, který se vytvořil na území dnešního Srbska.
Jaké byly předpoklady vzniku moravské říše? Údolí řek Moravy a Dyje patří k nejúrodnějším oblastem českého území. Slovanské kmeny, které se zde usadily, se proto rozvíjely rychleji než například obyvatelstvo v Čechách. Důležité pro ně byly také styky s Podunajím. Dunaj se stal významnou obchodní tepnou, po níž přiváželi cizí kupci na jižní Moravu přepychové předměty (šperky nebo suroviny k jejich výrobě, drahé látky, honosné zbraně) a sůl. Jižními sousedy moravských Slovanů byli Avaři, kteří přestali být po porážce Sámem svému okolí nebezpeční. Pod vlivem Slovanů, žijících na avarském území, upustili od kočovného způsobu života a přešli k usedlému zemědělství.
Počátkem 9.století vyvrátil avarskou říši Karel Veliký. Frankové však neměli dost sil, aby její území zabrali a připojili ke svému státu. Této příležitosti využila k rozšíření své moci okolní slovanská knížata. Moravané ovládli jihozápadní Slovensko, které se dostalo společně s jižní Moravou pod vládu jednoho knížete. Prvním známým moravským panovníkem byl kníže Mojmír (vládl do 846), podle něhož se dynastie nazývá Mojmírovci. Kníže (král) Svatopluk I. (vládl 870–894) vytvořil na základě moravského státu rozsáhlou a mocnou říši, která se rozkládala daleko za hranice vlastní Moravy. Na Svatoplukově dvoře přijal křest i český kníže Bořivoj I. a uznal svrchovanost moravského vládce nad Čechami.
V roce 863 přišla na Moravu z tehdy byzantské Soluně křesťanská misie Konstantina-Cyrila a Metoděje, kteří přinesli hlaholici a šířili křesťanství ve staroslověnštině (konkrétně v makedonském dialektu staroslověnštiny, který byl však srozumitelný i slovanskému obyvatelstvu z okolí Moravy). Metoděj se později stal arcibiskupem v Sirmiu (Sirmium bylo starodávné sídlo metropolity, vyvrácené v 7. století Avary), ale působil převážně na Moravě, čímž se de facto stal prvním moravským arcibiskupem. Politický význam moravského arcibiskupství byl především zahraničně-politický, neboť Velkomoravská říše se tak stala nezávislá na zahraniční církevní hierarchii.
Velkomoravská říše, od níž se Čechové roku 895 odtrhli, byla v letech 906–907 vyvrácena Maďary. Život zde však pochopitelně pokračoval dále. Na některých hradištích je prokázáno nebo se počítá s přežíváním velkomoravské kultury a s dalším fungováním světské správy i v nových podmínkách - například v Olomouci nebo ve Znojmě - Hradišti. Písemné prameny i pozdní tradice také naznačují fungování církevní správy (biskupství) i v 10. století po Maďarských vpádech, nejspíše v Olomouci.
Význam Velké Moravy
Význam Velké Moravy spočívá ve dvou rozhodnutích, učiněných na samém počátku velkomoravských dějin: rozhodnutí se pro křesťanství a rozhodnutí se pro stát. Křesťanství bylo přijato již na začátku 9. století(!), a to skupinou velmožů, ovládající území kolem řeky Moravy. Díky křesťanské hierarchii a příkladům z okolních říší ("jeden Bůh, jeden vládce, jeden panovník") se ustanovil jednotný stát s jedinou panující dynastií (Mojmírovci) a s jedinou státní strukturou (systém léníků, převzatý z Franské říše). To druhé rozhodnutí, tedy rozhodnutí vytvořit vlastní stát, bylo ještě jednou potvrzeno r. 871, kdy po krátkém bezvládí a rozpadu státu velmožové spontánně rozhodli o obnově svého státu. Tento model byl také přijat v rodícím se Českém státě.
Český stát
České knížectví
- Související informace lze nalézt také v článku České knížectví.
V době, kdy na Moravě vznikla rozlehlá říše, Čechy nebyly sjednoceny pod vládou jediného panovníka. Existovalo zde několik menších kmenových útvarů, v jejichž čele stála kmenová knížata. Ve středu tehdy osídleného území Čech sídlil kmen Čechů, jemuž vládl rod Přemyslovců. První známý přemyslovský kníže Bořivoj I. žil koncem 9. století a sídlil zřejmě na Levém Hradci. Podřídil se moci velkomoravského knížete Svatopluka a nechal se pokřtít. Mezi další významné knížecí rody v Čechách patřili Slavníkovci, knížata kmene Charvátů.
Po Svatoplukově smrti zanikla svrchovanost Moravy nad Čechami a česká knížata se dostala do vlivu východofranské říše. V bojích mezi jednotlivými kmeny a jejich knížecími rody se nejsilnějším ukázal být kmen Čechů a jeho knížata Přemyslovci. Zmínky o dalších českých knížatech tak brzy mizí a nadále se objevuje jen jediný český kníže Boleslav I., který s pomocí své družiny ovládl nejen oblast Čech, ale také Slezsko, Moravu a Malopolsko. Roku 973 došlo ke zřízení biskupství, čímž byl učiněn další krok k ustavení státnosti. Po vzestupu Polska za Boleslava Chrabrého se však hranice českého knížectví stabilizovala na území Čech a Moravy.
V otázce nástupnictví se svářilo několik sil (volební právo českých předáků, seniorát a později primogenitura, vojenská síla), výsledkem čehož byly poměrně časté boje o knížecí stolec v rámci přemyslovské rodiny. Římský král (popř. císař) těchto sporů mnohdy využíval ve svůj prospěch a do záležitostí českého knížectví zasahoval. Také jmenování českého knížete králem (Vratislav II., Vladislav II. a Přemysl Otakar I.) bylo vedeno snahou císaře více si české země připoutat. České knížectví se tak nakonec roku 1198 stalo královstvím.
Přelomové 13. století
- Související informace lze nalézt také v článku České království., Markrabství moravské, Slezsko
Již v 2. polovině 12. století, ale především ve 13. století proběhly zásadní hospodářské a společenské změny, které stály u přerodu z raně středověkého ve vrcholně středověký stát. Již v 2. polovině 12. století se uvažuje o vzniku pozemkové šlechty a počátcích mnoha významných šlechtických rodů dob pozdějších. Během 13. století pak tyto rody získávají zásadní podíl na politické moci, jejich společenské postavení bylo navenek mimo jiné prezentováno i hrady, které začaly vznikat ve 40. letech 13. století.
Od roku 1215 začaly emancipační snahy církve, která se snažila o majetkovou nezávislost na svých světských dárcích a prosazení vlastního právního rámce pro osoby s církevní organizací spojenými. Toto úsilí bylo úspěšně dovršeno v roce 1222 Velkým privilegiem české církve, které do budoucna určilo postavení církve v rámci společenského organismu.
Zintenzivnila se kolonizace dosud neosídlených oblastí, ve 13. století se kolonizační proces posílil i o nově příchozí ze Slezska, resp. na jihu z rakouských zemí. Během 13. století také vznikla první lokovaná města, i když o aglomeracích v blízkosti hradských center plnících aspoň částečně funkce měst se uvažuje už i pro dobu dřívější. Zásadním způsobem se také mění struktura venkovského osídlení, to se nejen rozšiřuje mimo staré sídelní území, ale také v oblastech tradičně osídlených se vesnická jádra posunují a přeskupují.
Vláda Karla IV.
- Související informace lze nalézt také v článku Karel IV.., Morava za vlády Lucemburků
Přemyslovci vymřeli po meči českým, polským a uherským králem Václavem III. za nevyjasněných okolností 4. srpna 1306. V roce 1310 na český trůn po čtyřletých bojích o následnictví nastoupil Jan Lucemburský, který se oženil s Eliškou Přemyslovnou, dcerou krále Václava II. Za jeho syna Karla, který se stal českým králem v roce 1346 a který byl v roce 1355 korunován císařem Svaté říše římské, dosáhly české země značného rozkvětu. Za Karla IV. byla v roce 1348 v Praze založena první univerzita ve střední Evropě, která později přijala název Univerzita Karlova.
Karel IV. dále položil základy gotické Prahy, založil Nové Město Pražské, zvelebil Staré Město a Pražský hrad, dal v Praze postavit kamenný most přes Vltavu, který nese jeho jméno (Karlův most), a nedaleko Prahy postavil hrad Karlštejn. V jeho době byla Praha povýšena na střed říše. Se svými čtyřiceti tisíci obyvateli byla tehdy Praha jedním z největších měst Evropy.
Husitství
- Související informace lze nalézt také v článku Husitství., Husitské války na Moravě
Po smrti Karla IV. se v roce 1378 vlády ujal jeho syn Václav IV. V Praze začíná působit kazatel Konrád Waldhauser, který bouří proti nepravostem v církvi a usiluje o její reformu. V jeho úsilí později pokračuje rektor pražské univerzity Mistr Jan Hus. Jeho kázání, v nichž Hus svými názory předjímá pozdější protestantské hnutí, vzbuzují nevoli církve, ale mají v zemi široký ohlas. Hus je v roce 1414 předvolán do Kostnice (de:Konstanz), aby na církevním sněmu čelil obžalobě z kacířství. Přes všechen nátlak a věznění však Hus své názory neodvolal. 6. července 1415 byl z rozhodnutí koncilu v Kostnici jako kacíř upálen.
Když zpráva o Husově upálení došla do Čech, rivalita mezi husity, kteří souhlasili s Husovými názory na reformu církve, a katolíky se postupně proměnila v otevřené nepřátelství. Defenestrace konšelů a radních z oken pražské radnice a soustřeďování husitů ve městech i v horských oblastech byly počátkem husitské revoluce a válek, které ji následovaly. V roce 1420 husité stanovili svůj program v tak zvaných Čtyřech artikulích Pražských. V témže roce založili město Tábor, které se pak stalo centrem husitské revoluce. Českým králem se mezitím stal Zikmund Lucemburský (další ze synů Karla IV. a pozdější římský císař), protože jeho bratr Václav IV. zemřel bezdětný.
Na události v českých zemích reagovala církev od roku 1420 až do roku 1431 pěti křižáckými výpravami. Všechny byly v bitvách husitským vojskem poraženy. Husitská vojska vedl Jan Žižka z Trocnova (1374–1424), po něm převzal vedení husitských vojsk Prokop Holý. Ani husité se nevyhnuli vnitřním rozporům a rozdělili se na radikální křídlo Táboritů a umírněné, kterým šlo o dohodu s císařem a církví. To nakonec vedlo k bratrovražedné bitvě u Lipan v roce 1434, v níž Táborité byli poraženi. Konec husitským válkám učinilo až schválení tak zvaných basilejských kompaktát. V roce 1436 bylo nakonec dosaženo dohody mezi císařem Zikmundem a Českým královstvím na sněmu v Jihlavě.
Období interregna (1439 – 1453)
Smrtí Albrechta Habsburského, nástupce Zikmunda Lucemburského, v říjnu roku 1439 v Čechách zavládlo období interregna – neboli období mezivládí. Stavové začali hledat vhodného kandidáta na český trůn, avšak žádný vhodný se nenaskytl. O českou korunu nebyl zájem. Autorita českého krále se rozpadla, královský majetek rozkraden, ten jenž zůstal, byl zplundrován, feudálové žijí v soukromých válkách. Přední šlechtické rody konají výpady proti sousedícím panstvím. Země prožívala devastující rozklad a stala se obrazem bídy a utrpení. V této situaci byla 20. června 1440 v Praze učiněna královská volba – sbor 46 volitelů, mezi nimi i pozdější král Jiří z Poděbrad, dal své hlasy Albrechtu Bavorskému, bavorskému vévodovi.
Albrecht Bavorský byl synovec královny Žofie, manželky zemřelého Václava IV., hovořil česky a českou realitu důvěrně znal, vždyť dlouho pobýval na pražském dvoře. Albrecht byl sice zvolen a české poselstvo jej navštívilo s korunou v bavorské Koubě, avšak právě asi na základě znalosti českých poměrů Albrecht odmítl.
Správa země v době interregna: Absence panovníka přivedla české stavy k nouzovému řešení. České stavy se roku 1440 v „listu smírném“ rozhodly nahradit chybějící ústřední moc delegací pravomocí směrem dolů – tedy do krajů. Tak vznikly regionální šlechtické spolky – sněmíky, či jinak landfrídy, které zabezpečovaly alespoň minimální chod státu, jejich posláním byla eliminace rušitelů mírů. Spolupráci landfrídů zajišťovaly pravidelné zemské sněmy. Landfrídy se záhy začaly integrovat díky silným osobnostem: mezi nimi byl Hynek Ptáček z Pirkštejna, Jiří z Poděbrad, Oldřich II. z Rožmberka. Dále pokračují spory mezi katolickou stranou v království, reprezentovanou Oldřichem z Rožmberka, a kališnickou stranou, představovanou Hynkem Ptáčkem.
V situaci mocenských sporů se prohlásil za zemského správce Jiří z Poděbrad. Fakticky mu byl tento status zemským sněmem udělen až roku 1452 poté, co zlikvidoval vnitřní nepřátele v království. Správcem se měl stát pouze na dva roky, ve skutečnosti však mu postavení vydrželo až do smrti Ladislava Pohrobka.
Vláda Jiřího z Poděbrad
- Související informace lze nalézt také v článku Česko-uherské války.
V roce 1448 se stal zemským správcem Jiří z Poděbrad, utrakvista, který byl v roce 1458 po smrti krále Ladislava Pohrobka (1453–1457) zvolen českými stavy králem. Do doby jeho vlády spadají počátky české reformační církve, Jednoty bratrské. Jiří se stal úspěšným panovníkem, který u mnohých vzbuzoval respekt doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu, který se zmocnil panovnického trůnu neprávem. Jiří z Poděbrad byl ovšem prosazovatelem myšlenky jednotné Evropy.
Roku 1465 vznikla v českém království opozice vůči králi reprezentovaná Jednotou zelenohorskou, v níž se spojilo odbojné katolické panstvo. K ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Členové jednoty byli ochotni přijmout za svého panovníka polského krále Kazimíra IV., ale ten odmítl. Roku 1466 vyhlásil papež Pavel II. proti kacířským Čechám křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil uherský král Matyáš Korvín, kterého si katoličtí páni zvolili roku 1469 za svého krále. Začaly česko-uherské války. Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří prozíravě vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu Jagelloncům. Po smrti „husitského krále“ Jiřího v roce 1471 nastupuje na český trůn jagellonská dynastie, která vládne až do roku 1526.
Novověk
Český stát za vlády Jagellonců
- Související informace lze nalézt také v článku Český stát za vlády Jagellonců.
Jagellonci se dostali na český trůn roku 1471 v osobě nejstaršího syna polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV. Jagellonského Vladislava.
Příchodem Vladislava do Prahy slavila dynastická politika Jagellonců významný úspěch, prosadili se totiž alespoň v jedné ze zemí, jež považovali za své dědictví po Ladislavu Pohrobkovi, bratrovi Vladislavovi matky (dále to bylo Království uherské). Matyáš Korvín se dal korunovat českým králem. Podržel si českou korunu a s ní i vedlejší země Koruny české, Moravu, Slezsko a Lužici. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká města, která neuznala Vladislavovu volbu.
S Vladislavovou volbou zpočátku nesouhlasil ani císař Fridrich III. Habsburský a nepotvrdil ji. Teprve roku 1474 se na říšském sněmu v Norimberku dohodli Vladislavovi diplomaté s Fridrichem III., že se císař a český král budou navzájem podporovat proti uherskému králi Matyášovi. Poté Fridrich III. oficiálně uznal Vladislava II. českým králem a říšským kurfiřtem a slíbil mu udělit země Koruny české v léno.
Ukončení náboženských rozporů vedlo k posílení vlivu šlechty obojího vyznání. Sebevědomé panstvo nyní vystoupilo jednotněji jak ve vztahu k městům tak vůči panovníkovi a dále omezilo jeho pravomoci. O Vladislavovi Jagellonském je známo, že měl mírnou, poddajnou povahu. Neprůbojný král však dokázal dosáhnout svého cíle v mezinárodní politice. Obratným jednáním posiloval postavení Jagellonců v Evropě, aby mohli čelit vzrůstajícímu tureckému nebezpečí. Vladislavova poddajnost se zalíbila v Uhrách. Když roku 1490 zemřel Matyáš Korvín, vybrali si uherští šlechtici ze všech uchazečů za krále právě Vladislava.
Jagellonci vládli zde až do roku 1526, kdy Vladislavův jediný a bezdětný syn Ludvík zahynul v bitvě u Moháče proti osmanským Turkům. Navzdory slabé panovnické moci v době Jagellonců byla kultura této doby v českých zemích neobyčejně živá.
Český stát za vlády prvních Habsburků
- Související informace lze nalézt také v článku Země Koruny české za vlády prvních Habsburků.
Po smrti Ludvíka Jagellonského byl českým králem zvolen manžel Anny Jagellonské Ferdinand I. Habsburský. Důvodem byl především stav královské pokladny a turecké nebezpečí. Habsburkové se udrželi na českém trůně pro příštích téměř 400 let.
Třebaže společnými vládci Čech, Moravy a Slezska byli Habsburkové, vývoj těchto zemí byl poněkud odlišný. Morava přijala dědičnou vládu rakouských Habsburků a vyhnuly se jí boje mezi původní českou šlechtou a zájmy habsburské monarchie.
V Čechách naopak existovaly stavy, které byly připraveny bránit to, co považovaly za svá práva a svobody. Protože Habsburkové sledovali centralistické snahy, konflikt byl nevyhnutelný. Napětí se projevovalo už za vlády prvního (celkově třetího) habsburského panovníka na českém trůně - Ferdinanda I. (1526-64), který se pokoušel omezit stavovské zřízení v Čechách. Tento konflikt dále komplikovaly etnické a národnostní otázky (ty později přerostly v až boj o historická práva království a vlastně i Čechů). Samotné české stavy byly rozděleny, zejména kvůli otázkách náboženského vyznání.
Za vlády císaře Rudolfa II. (1576–1611) se Praha znovu stala kulturním centrem říše a českým stavům král Rudolf potvrdil tzv. Majestát Rudolfa II. České země se tak před třicetiletou válkou a stavovským povstáním těšily nebývalé náboženské svobodě. Po smrti Rudolfa ale dochází opět k rozporům mezi katolíky a stoupenci reforem, které vrcholí v povstání českých stavů proti novému králi Matyášovi. Rudolfův bratr se projevil jako přesvědčený katolík a rychle proti stavům zakročil.