Jan Lucemburský (10. srpna 1296 – 26. srpna 1346), známý též pod přízviskem Slepý, byl desátý český král (1310-1346, korunován 1311), hrabě lucemburský , dočasně i titulární král polský.

 Syn římského krále

Jan byl jediným synem lucemburského hraběte a římského krále Jindřicha VII. a Markéty, dcery Jana Brabantského, vítěze v bitvě u Worringenu, v níž zemřel Jindřichův otec a strýcové. Jindřich VII. se s Markétou, neteří francouzského krále Filipa IV. oženil roku 1292 či 1293.

Jan jako král český na vyobrazení ze Zbraslavské kroniky

K uzavření sňatku bylo zapotřebí papežského dispenzu, neboť oba mladí lidé byli ve třetím stupni příbuzenství. Sňatek měl zpečetit mír mezi Brabantskem a Lucemburskem. Nová lucemburská hraběnka prý byla velmi zbožná a krásná a na svého manžela a jeho rozhodnutí měla dobrý vliv.

Jan vyrůstal na francouzském královském dvoře Filipa Sličného a protože se jeho otec po svém zvolení římskoněmeckým králem (27. listopadu 1308) mínil zajímat hlavně o říšskou politiku, čtrnáctiletý Jan měl titul „hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu.“

Roku 1309 čeští vyslanci, cisterciáčtí opati při cestě na generální kapitulu do Citeaux^[2], nespokojení s vládou Jindřicha Korutanského, požádali Jindřicha VII. o pomoc - jeho jediný syn se měl oženit s princeznou Eliškou. Jindřich se zprvu obával anarchie v Čechách a pověsti o zavraždění vlastního panovníka Václava III. a chtěl s Eliškou oženit svého mladšího bratra Walrama.^[3]

V červenci roku 1310 po počáteční nechuti a nátlaku českého poselstva dojednal nástup svého čtrnáctiletého syna Jana na český trůn. Eliška se měla v určité lhůtě dostavit do Špýru, jinak by byla ujednání zrušena. Ještě na poslední chvíli se Lucemburkové pokoušeli změnit osud tím, že Přemyslovně poslali naproti rytířského Walrama.^[5] Doufali marně, že osmnáctiletou dívku okouzlí spíše zralý muž než čtrnáctiletý hošík.

31. srpna proběhly zásnuby mladičkého Jana s Eliškou Přemyslovnou a o den později se ve špýrské katedrále konala slavná svatba.

 Korunovace

Janova královská pečeť

Poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy a koncem roku přijal slib věrnosti od českých stavů, jimž potvrdil jejich privilegia – inaugurační diplom pro Čechy a Moravu. Inaugurační diplomy mimo jiné zakazovaly zastávat v Čechám úřady lidem, kteří nežili v Čechách a na Moravě úřady lidem, kteří nežili na Moravě (což Jan takřka vzápětí porušil).

Dne 7. února 1311 byl společně s Eliškou Petrem z Aspeltu korunován českým králem.

Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, která byla pro Lucemburky prioritní a vzorem mu byl způsob vlády na francouzském dvoře. Jenže česká šlechta nechtěla silného panovníka. Když roku 1310 přišel Jan Lucemburský do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi v to, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid z doby posledních Přemyslovců. Jan jim připravil trpké zklamání - ovšem i on se zklamal. Čtrnáctiletý Jan v době, kdy se měl sžít se sebevědomou českou šlechtou, poslouchal rádce svého otce, naopak šlechta mu dala jasně najevo, kdo je v zemi pánem.

[Král cizinec

Soud českého krále (Guillaume de Machaut)

Situaci Janovi zkomplikovala smrt otce roku 1313 (Jan se nestal otcovým nástupcem, podmínkou pro zvolení římského krále bylo osmnáct let věku a Jan stáhl kandidaturu, protože by pravděpodobně stejně prohrál - zvolen byl Ludvík IV. Bavor). Situaci neulehčila ani Eliška Přemyslovna, která se snažila obnovit vládu v duchu Přemyslovců, což v tu dobu bylo zcela nereálné. Eliška podnítila roku 1315 zatčení Jindřicha z Lipé, to naopak vyvolalo značný odpor šlechty a Jindřich z Lipé byl po půl roce ve vězení na hradě Týřov osvobozen.

Král Jan odjel do Lucemburska a protože se mu nedařilo najít řešení, obsadil Čechy vojensky. Šlechta se proti králi znovu postavila a Jan Lucemburský se málem musel vzdát české koruny. Smír zprostředkoval až římský král Ludvík IV. Bavor. Byly podepsány tzv. Domažlické úmluvy, které ve svých důsledcích posílily moc šlechty (1318).

O rok později se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Vilémem Valdekem a královnou Eliškou. Jan dokonce okupoval Prahu. Poté Jan ztratil o Čechy zájem – bral je jako zdroj financí pro rodovou evropskou politiku.

 Nepřítomnost panovníka

Dlouhodobá nepřítomnost krále měla za následek rozrušování struktur země a společenských poměrů a spolu s vládou panské kliky Jindřicha z Lipé začala počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. V říjnu 1333 Jan na popud šlechty poslal do Čech svého prvorozeného syna Václava-Karla.

Na přelomu let 1333 a 1334 udělil synovi titul markrabě moravský, čímž zlegitimoval jeho postavení v českých zemích. Nastává období tzv. lucemburského dvojvládí. Napětí z tohoto způsobu vlády (navíc otec se synem neměl příliš vřelé vztahy) polevuje až v roce 1341, kdy Jan Lucemburský Karlovi zajistil nástupnictví na českém trůnu. Za Karla IV. došlo k postupnému zlepšování poměrů v Čechách.

Roku 1338 král povolil zřízení Staroměstské radnice – první v Čechách. Roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, současně s tím bylo v Litomyšli zřízeno nové biskupství – zemi již fakticky spravoval Karel IV.

Král diplomat

Jezdecký portrét krále Jana v Gelnhausenově kodexu

V zahraniční politice byl Jan mnohem úspěšnější: byl pravidelným hostem papeže a francouzských králů, s nimiž dosud dobré vztahy zintenzivnil několika vhodnými sňatky. Na Ludvíku Bavorovi v roce 1322 vymohl jako trvalou zástavu Chebsko (jako pomoc v bitvě proti Fridrichovi Sličnému). V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a 1335 Vratislav, k níž přiléhala značná část Slezska. Ve dvacátých a třicátých letech byl Jan Lucemburský velmi aktivní v Itálii, v roce 1331 mu císař jako říšskou zástavu potvrdil držení těchto severoitalských měst Bergamo, Bobbio, Brescia, Cremona, Milán, Novara, Pavia, dědičně získal Luccu.

Roku 1335 došlo k setkání polských (Kazimír III. Veliký), českých (Jan Lucemburský) a uherských (Karel Robert z Anjou) vládců v Trenčíně (pokračovalo pak ve Visegrádu), kde se Jan Lucemburský vzdal titulu polský král za náhradu 20 tisíc kop českých grošů a polský král Kazimír III. Veliký se vzdal Slezska, tím se prakticky skončilo období vytváření pevných hranic států ve střední Evropě a dále pak docházelo jen k menším změnám.

Kazimír III. uznal přímou vládu českého krále ve Vratislavsku a Hlohovsku i jeho lenní panství nad slezskými knížaty. Z celého Slezska neuznalo lenní svrchovanost českého krále jen knížectví svídnicko-javorské, které bylo připojeno až za Karla IV. roku 1353.

S pomocí svého strýce, trevírského arcibiskupa Balduina, Jan připravoval volbu nového německého krále. 11. července 1346 byl římskoněmeckým králem zvolen syn, do dějin vstoupivší jako Karel IV.

Dlouholetým Janovým sekretářem a diplomatem byl významný francouzský básník a hudební skladatel Guillaume de Machaut, který po králově smrti uveřejnil oslavnou báseň na Jana Lucemburského Soud českého krále.

Bitva u Kresčaku

Bitva u Kresčaku na dobové iluminaci

V posledních letech života Jana postihla dědičná oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl, a jeho účast v bitvě u Kresčaku (fr. Crécy), kde bojoval na straně Francouzů, znamenala spíše dobrovolnou smrt.

Vzhledem k Janově vztahu k českým poddaným, kdy se spíše báli jeho příjezdu, protože bude následovat výběr daní, jsou zvláštní poslední slova, která jsou mu připisována: „Toho Boh dá nebude, aby český král z boje utíkal“. V bitvě, kterou lze považovat za první velkou bitvu stoleté války, zemřel ve stejný den jako o téměř sedmdesát let dříve jiný velký český král Přemysl Otakar II. Přes jeho v podstatě záporný vztah k zemi, které vládl třetinu století, se Janovi podařilo rozšířit území království, dát zvučné jméno titulu českého krále a připravit svého syna na následnictví.

Jan Lucemburský je pohřben po mnoha peripetiích v Lucemburku v katedrále Panny Marie v předsíni velkovévodské krypty.

Posmrtný život

Janova pohřební tumba (Katedrála Notre-Dame, Lucemburk)

Roku 1980 se vrátily královy ostatky dočasně do Prahy, kde je podrobil průzkumu antropolog Emanuel Vlček a jeho tým z příslušného oddělení Národního muzea. Poté byly ostatky převezeny zpět do hrobu v Lucemburku.

Jan Lucemburský měřil asi 170 cm, byl štíhlé svalnaté postavy, profesionální jezdec na koni a v bitvách a turnajích utrpěl také vážná zranění. Smrtelná byla zranění hlavy a hrudníku.

Nejstarší portrét Jana Lucemburského je na kamenném reliéfu z domu v Kolíně nad Rýnem. Je zpodobněn také na stříbrném groši raženém v Parmě v roce 1331. Asi nejzdařilejším portrétem je kresba Antoina de Succa z doby, kdy byl Jan již slepý. Ve sv. Vítu v triforiu je slavný sochařský portrét od Petra Parléře. Jedno vyobrazení je také ve Zbraslavské kronice.

Potomci

S první manželkou Eliškou Přemyslovnou (1292 - 1330):

• Markéta Lucemburská (1313 - 1341) ∞ Jindřich II. Dolnobavorský (1305 - 1339), dolnobavorský vévoda
• Jitka/Bona Lucemburská (1315 - 1349) ∞ Jan II. Francouzský (1319 - 1364), budoucí francouzský král
• Václav/Karel IV. (1316 - 1378), český král a římský císař ∞
  • 1/ 1323 Blanka z Valois (1316 – 1348), dcera hraběte Karla z Valois a Mahaut de Châtillon, sestra francouzského krále Filipa VI.
  • 2/ 1349 Anna Falcká (1329 – 1353), dcera rýnského falckraběte Rudolfa II. a Anny Korutanské (Tyrolské)
  • 3/ 1353 Anna Svídnická (1339 – 1362), dcéra knížete Jindřicha II. Svídnického a princezny Kateřiny Uhorské
  • 4/ 1363 Alžběta Pomořanská (1346 nebo 1347 – 1393), dcera pomořanského vévody Bogislava V. a Alžběty Polské, dcery krále Kazimíra III.
• Přemysl Otakar (1318 - 1320)
• Jan Jindřich (1322 - 1375), moravský markrabě ∞
  • 1/ 1330 Markéta Pyskatá (1318 – 1369), tyrolská hraběnka, dcera vévody Jindřicha Korutanského a Adléty Brunšvické
  • 2/ 1349/1350 Markéta Opavská (1325/1330 – 1363), dcera Mikuláše II. Opavského a Anny Ratibořské
  • 3/ 1364 Markéta Habsburská (1346 - 1366), dcera rakouského vévody Albrechta II. Chromého a Johany z Pfirtu
  • 4/ 1366 Alžběta Oettingenská († 1409), dcera hraběte Albrechta Oettingenského
• Anna Lucemburská (1323 - 1338) ∞ Ota Habsburský (1301 - 1339), syn římského krále Albrechta I. a Alžběty Goricko - Tyrolské
• Eliška Lucemburská (1323 - před 1330)

V roce 1334 se Jan podruhé oženil s Beatrix Bourbonskou (1318 - 1383), dcerou vévody Ludvíka I. Bourbonského a Marie z Avesnes, a začal žít usedlejším způsobem (do té doby se účastnil snad každé bitvy svých spojenců).

• Václav Český (1337 - 1383), vévoda lucemburský ∞ 1352 Johana Brabantská (1322 - 1406), dcera brabantského vévody Jana III. a Marie z Evreux
• Bona

Nemanželské děti:

• Mikuláš Lucemburský (1322 - 1358), patriarcha akvilejský