od Habsburků po 1. republiku
Český stát za vlády prvních Habsburků
- Související informace lze nalézt také v článku Země Koruny české za vlády prvních Habsburků.
Po smrti Ludvíka Jagellonského byl českým králem zvolen manžel Anny Jagellonské Ferdinand I. Habsburský. Důvodem byl především stav královské pokladny a turecké nebezpečí. Habsburkové se udrželi na českém trůně pro příštích téměř 400 let.
Třebaže společnými vládci Čech, Moravy a Slezska byli Habsburkové, vývoj těchto zemí byl poněkud odlišný. Morava přijala dědičnou vládu rakouských Habsburků a vyhnuly se jí boje mezi původní českou šlechtou a zájmy habsburské monarchie.
V Čechách naopak existovaly stavy, které byly připraveny bránit to, co považovaly za svá práva a svobody. Protože Habsburkové sledovali centralistické snahy, konflikt byl nevyhnutelný. Napětí se projevovalo už za vlády prvního (celkově třetího) habsburského panovníka na českém trůně - Ferdinanda I. (1526-64), který se pokoušel omezit stavovské zřízení v Čechách. Tento konflikt dále komplikovaly etnické a národnostní otázky (ty později přerostly v až boj o historická práva království a vlastně i Čechů). Samotné české stavy byly rozděleny, zejména kvůli otázkách náboženského vyznání.
Za vlády císaře Rudolfa II. (1576–1611) se Praha znovu stala kulturním centrem říše a českým stavům král Rudolf potvrdil tzv. Majestát Rudolfa II. České země se tak před třicetiletou válkou a stavovským povstáním těšily nebývalé náboženské svobodě. Po smrti Rudolfa ale dochází opět k rozporům mezi katolíky a stoupenci reforem, které vrcholí v povstání českých stavů proti novému králi Matyášovi. Rudolfův bratr se projevil jako přesvědčený katolík a rychle proti stavům zakročil.
Bílá hora
- Související informace lze nalézt také v článku České stavovské povstání.
Dne 23. května 1618 byli z oken Pražského hradu vyhozeni dva královští katoličtí místodržící, Slavata, Martinic a písař Fabricius (třetí z takzvaných Pražských defenestrací), což signalizovalo otevřenou revoltu proti Habsburkům. Za krále si čeští stavové dne 26. srpna 1619 zvolili Fridricha Falckého, toto rozhodnutí se ale nakonec změnilo v politickou katastrofu. Stavy zůstávaly nejednotné a Fridrich neprojevil potřebné vlastnosti vůdce. Vojsko českých stavů bylo 8. listopadu 1620 v rozhodující bitvě na Bílé hoře u Prahy poraženo a král Fridrich se zachránil útěkem.
Protestantští rebelové byli krutě potrestáni. 27 českých „pánů“ (3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů), kteří se zúčastnili odboje proti Habsburkům, bylo v Praze 21. června 1621 na Staroměstském náměstí veřejně popraveno. Tato poprava byla jenom úvodem k dalším represivním opatřením a protireformačním dekretům. Císař Ferdinand II., který znovu nastoupil na trůn v roce 1620, sice řadu účastníků povstání omilostnil (tzv. generální pardon), ale zkonfiskoval jejich majetek. V zemi, která byla z 90 % protestantská, začala probíhat násilná protireformace. Bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které zrovnoprávňovalo němčinu s češtinou a zajistilo Habsburkům nástupnictví v českých zemích.
V době třicetileté války
Třicetiletá válka, která stavovské povstání následovala, zpustošila a zbídačila zemi natolik, že z 2.6 milionu obyvatel v Čechách a na Moravě, zde v polovině 17.století žilo zhruba 950 000 obyvatel v Čechách a na Moravě zůstalo pouze 600 000 obyvatel. Mnoho zástupců české šlechty a inteligence dalo přednost emigraci do sousedních zemí, kde byla protestantská vyznání povolena. Jejich majetek připadl věrným stoupencům Habsburků. Příchod cizí šlechty ovšem nebyl zdaleka jen záležitost pobělohorského období.
Nejvýznamnější osobností mezi českými emigranty byl Jan Ámos Komenský (1592–1672), český myslitel a pedagog, jedna z hlavních osobností Jednoty bratrské. Vestfálským mírem v roce 1648, který ukončil třicetiletou válku, byl osud českých zemí zpečetěn. Bylo jím potvrzeno začlenění českého království do Habsburské monarchie, jejímž nejdůležitějším (hlavním) městem byla Vídeň. De facto tak království ztratilo svou nezávislost (de iure ovšem až za Marie Terezie).
17. a 18. století
- Související informace lze nalézt také v článku Rekatolizace.
Protestantská česká šlechta a zemanstvo byly zdecimovány, jejich statky byly dány cizincům a na poddané bývaly koncem 17. století často uvrženy nepoměrně vyšší robotní povinnosti, které pak vedle dalších faktorů zapříčiňovaly povstání, jež bývala násilně potlačována.
Pokračovala rekatolizace země, která vedla k tomu, že ve dříve nábožensky rozdělených českých zemích vzniklo homogenní katolické prostředí. Bible kralická a řada jiných knih se dostala na index. Zakázané knihy nalezené při domovních prohlídkách se sbíraly a pálily. Menšina tajných Bratří si za cenu předstírání, že jsou katolíky, dokázala udržet některé prvky své víry, často však ve zjednodušené a povrchní podobě. Někteří se raději přihlásili k vyznání židovskému, které bylo jediným zbývajícím povoleným náboženstvím.
Častý nedostatek pramenů z této doby pozdější historiografy často sváděl k interpretaci historického období jako celkově velmi úpadkového („doba temna“), bylo tomu tak ale jen v určitých směrech a do určité míry. Ve skutečnosti však od 2. poloviny 17. století došlo ke stabilizaci politické situace a opětovnému ekonomickému rozvoji českých zemí. Monumentem doby a v rozporu s tezí o kulturním úpadku je řada barokních kostelů na venkově a vrcholné stavby českého baroka vybudované převážně v 1. polovině 18. století. Citelnou ztrátou byla emigrace původní šlechty, cizí šlechta ovšem do českých zemí přicházela už dřív.
Karlem VI. vymřeli Habsburkové v mužské linii a nástupnictví Marie Terezie napomáhalo teritoriálním Hohenzollernů. Pruský král Fridrich II., k němuž se připojili o bavorský a saský vévoda, vtrhl do českého království v roce 1741. Vévoda Karel VII. Bavorský byl šlechtou prohlášen českým králem. I když Marie Terezie získala většinu z českých zemí zpět a byla korunována v Praze v roce 1743, industrializované Slezsko, kromě měst Těšín, Opava a Krnov, připadlo Prusku.
Marie Terezie se pokoušela racionálnější administraci své říše, což vedlo k politice centralizace (a byrokracie). Co zbylo z českého království, splynulo s rakouskými provinciemi monarchie. Zrušena byla česká kancelář ve Vídni.
Skutečné změny přinášejí až reformy císaře Josefa II. (1780–1790). Je zrušen jezuitský řád, zakázáno mučení při hrdelních procesech, soudnictví je odděleno od správy a v roce 1781 je vydán patent o zrušení nevolnictví; toleranční patent, kterým se povoluje příslušnost k dvojímu protestantskému vyznání, byl vydán v témže roce. Zároveň však dochází k centralizaci správy a ke germanizaci vyššího školství a úřadů.
- Související informace lze nalézt také v článku Josefinismus.
V 80. letech 18. století začínají v Praze vycházet první české noviny, začíná se hrát české divadlo, v roce 1792 se zřizuje stolice českého jazyka a literatury na pražské universitě.
Vývoj v letech 1792 – 1848
- Související informace lze nalézt také v článku České národní obrození.
V reakci na evropský vývoj v období napoleonských válek se politický systém po roce 1792 utužil a konzervoval, v historiografii se toto období pojmenovává jako doba předbřeznová. Společnost zůstala v porovnání k průmyslovému vývoji v západní Evropě ještě ve své většině zemědělská. Vzniklo sice několik manufaktur, především textilního charakteru, ale jejich dopad na celkovou produkci nebyl v podstatě žádný.
První polovina 19. století byla období vzrůstajícího nacionalismu ve střední Evropě. Pojem národa, definovaného jako skupina lidí spojených jazykem a kulturnou, dala vzniknout intelektuálnímu obrození, které zpočátku usilovalo o znovuvzkříšení češtiny jako rovnoprávného jazyka (byla totiž v této době jazykem venkovských lidí) a české kultury, později pak i o politickou moc. V Čechách, kde byla většina šlechty německá nebo germanizovaná, byli vůdci tohoto hnutí členy inteligence, byli to lidé většinou s neurozenými kořeny. Obrození mělo jiný průběh než v soudedním Polsku, zdaleka ne tak radikální, ale rostoucí postupně.
České národní obrození, jehož počátek se klade do 90. let 18. století, bylo reakcí na germanizační úsilí. Je třeba ovšem dodat, že habsburské preferování němčiny jako hlavního jazyka a centralistické zřízení bylo podmíněno dynastickými, nikoli národnostními zájmy. Do roku 1848 se obrození projevovalo především v rovině kulturní, výraznou roli hrála ještě česká historická šlechta (hrabě Kašpar Šternberg, Karel Chotek), mezi výrazná centra kulturního života patřila Královská česká společnost nauk nebo Národní muzeum (1818). Velkou figurou národního obrození byl historik František Palacký.
Ideovou inspirací pro obrozence byly především svatováclavské, cyrilometodějské a svatoprokopské katolické tradice.
Politický a společenský vývoj 1848 – 1918
V revolučním roce 1848 byla definitivně zrušena robota. Tento slibný rozvoj přerušil neoabsolutismus v 50. letech. Po roce 1848 se výrazně politizuje. Nový král a císař František Josef I. měl ambice vládnout absolutisticky, ale Habsburkové utrpěli několik porážek. V roce 1859 ztratili po bitvě u Solferina území v Itálii, v roce 1866 byli v prusko-rakouské válce poraženi Pruskem a vyloučeni z Německé konfederace. Aby posílil svou pozici, František Josef byl ochoten ustoupit Maďarům. V roce 1867 tak vznikla dualistická monarchie - Rakousko-Uhersko. Čeští politici usilovali o stejný kompromis pro české království, jejich snahy ale selhaly.
Přes všechny krize tento systém vydržel až do roku 1918. Stanovil dominantní pozici Maďarů v Uhersku a Němců v rakouské částí monarchie. Postupné reformy ale umožnily českým zástupcům hrát důležitější roli v politickém životě Rakouska-Uherska.
V roce 1860 říjnový diplom obnovil ústavnost. V roce 1869 byla uzákoněna povinná osmiletá školní docházka. V roce 1882 byla Universita Karlova v Praze rozdělena na německou a českou. V roce 1883 se v Praze otevírá Národní divadlo. V roce 1886 se rozhořel Spor o rukopisy.
V 19. století dochází k všeobecnému rozvoji vzdělání, kultury a české literatury, od 60. let 19. století se české země i rychle industrializují, v 80. a 90. letech 19. století vzniká česká buržoazie a v souvislosti se zakládáním továren atd. i městské dělnictvo.
V roce 1914 vypukla 1. světová válka. Jedním z jejích výsledků byl rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa